Farnost Ořechov
Čtení z kroniky obce
Psal se rok 1333 a majitelé malé vísky Radostice páni z Radostic Mikuláš a Petr se svými rodinami se rozhodli, zde na kopečku postavit malou rotundu v gotickém slohu. V té době mohlo žít v obci jen několik málo rodin s několika desítkami obyvatel.
Radostice v roce 1349 Rahostice nebo Radošičky, v roce 1360 Radoštice, Radošice.
O starobylosti Radostic svědčí jméno staroslovanského původu. Byla to doba, kdy na českém trůnu vládl první Lucemburg Jan, manžel poslední české kněžny z rodu Přemyslovců Elišky.
V roce 1333 se do rodné země po jedenácti letech z vychování ve Francii vracel Janův prvorozený syn, sedmnáctiletý Karel IV., pozdější markrabě moravský, král český a císař římský. Země byla rozvrácena špatným hospodařením jeho otce, hrady královské byly zastaveny šlechtou, které se zřejmě dařilo dobře. Dobře se také asi dařilo zemanům z Radostic, protože mohli vystavět zdejší kapli a vybudovat faru pro duchovního správce. Ačkoliv sídlo zemanské dávno zaniklo, kostelíček stojí dodnes.
Rok 1333, to je první písemná zmínka o naší obci. Je to deska zazděná ve zdi kostela na straně evangelní, která je psaná latinsky a česky zní: „Léta Páně 1333 na den sv. apoštolů Šimona a Judy založen jest tento chrám Páně panem Mikulášem z Radostic a bratrem jeho Petrem a paními manželkami jejich Evou a Bohunkou a syny téhož Pana Petra Hroznatou a Janem. Pán Všemohoucí smiluj se nad námi.“
Duchovní správu měly Radostice vlastní od 1. poloviny 14. století, když vladykové Mikuláš a Petr z Radostic založili na jižním konci osady kostel sv. Šimona a Judy.
Radostice bývaly samostatným statkem se sídlem rytířským, ve 14. století již rozděleným. Dle vyprávění starších občanů (v 18. a 19. století) stávala tvrz snad v místech obecního úřadu a domu číslo popisné 14, kde mezi těmito stavbami býval pramen vody. Bohužel nic z této tvrze se nedochovalo.
Majitelé – drobná šlechta se zde často střídali – v roce 1349 Bohuš z Radoštiček a jeho strýc Jakub, v roce 1353 prodal Kuneš z Měnína ves Petru Čebínovi, roku 1365 Bušek z Lelekovic prodal ves Radostice za 120 hřiven stříbrných Mejnušovi z Mlekovic.
V roce 1528 prodali majitelé – dědici Jana Kusého z Mukoděl – panství Burjanu Žabkovi z Limberka, pánu Prštic, načež byly k těmto připojeny.
Bývalá tvrz a panský dvůr časem zanikly a po roce 1750 patřily vrchnosti jen lesy.
Ve všech vesnicích patřících k prštickému panství, to je Radostice, Prštice a Tikovice byli koncem 16. století luteráni včetně vrchnosti a tehdy zanikla i fara v Radosticích a duchovní správu vedli luteránští pastoři z Dolních Kounic, kteří se nazývali správci far Tikovice, Radostice a Prštice.
Celé 17. století bylo u nás obdobím válek. Třicetiletá válka od roku 1620 do roku 1648 zpustošila Radostice tak, že z 18 domů byly pouze 3 obydlené, 15 bylo prázdných ještě v roce 1656. Po uzavření Vestfálského míru v roce 1648 pustošily Moravu nájezdy Kumánů z jihu, kteří plenili města i vesnice. Všude byla bída a hlad. Teprve v letech 1656–1674 bylo osídleno 8 menších domů, neobydlena byla největší usedlost se 2 lány polí. V roce 1728 došlo na panství v Pršticích ke vzpouře poddaných proti vrchnosti. Snahou vrchnosti bylo neobydlené domy co nejdříve osídlit. V letech 1752 bylo obydleno 19 stavení. Od roku 1704, kdy byla obnovena duchovní správa v Tikovicích, patřily Radostice do této farnosti. Po druhé světové válce v roce 1946 došlo ke sloučení obcí Ořechov, Ořechovičky a Tikovice a od té doby patříme do farnosti Ořechov.
Kostel byl vystavěn ve slohu gotickém. Okolo kostela byl hřbitov ohrazen zdí s pilíři a do roku 1942 se zde pochovávalo, a to do doby než byl postaven nový hřbitov. U vchodu do kostela je stará kamenná křtitelnice ve tvaru velkého valounu s prohlubní. Dle doloženého svědectví 2. faráře tikovického pátera Matouše Antonína Leichmana, který působil ve farnosti od roku 1712 do roku 1758, ležel zpustošený kostel v sutinách celé 17. století. Patrně byl vypleněn v době třicetileté války.
V roce 1702 zdědil prštické panství Maxmilián František Žatecký z Počenic, který se věnoval donátorské činnosti a na obnovu zdejšího kostela věnoval 300 zlatých. Po jeho smrti v roce 1717 nebyl kostel ihned opraven. K opravě došlo až v roce 1722. Presbytář v gotickém slohu byl opraven a byla přistavěna loď ve slohu barokním. Kostel je jednolodní stavba. Průčelí je členěno na nárožní pilastry. Nad hlavní římsou je štít ostře zahrocený s bohatě profilovanou římsou, uprostřed se nachází oválné okno. Na hřebeni kněžiště je čtyřboká věž s okny, zastřešená cibulí s jehlanem, makovicí a dvojramenným křížem.
Interiér kostela
Presbytář je zaklenut křížovou klenbou v gotickém slohu. V roce 1723, kdy byl kostel slavnostně vysvěcen, byl v kapli malý dřevěný oltář posvěcený téhož roku světícím biskupem olomouckým. V něm byly umístěny relikvie sv. Patienta a sv. Benedikty. To dosvědčuje zápis v předsádce matriky vedené od roku 1758. V presbytáři na čelní stěně je zavěšen oltářní obraz sv. Šimona a Judy, patronů kostela a obce. Obraz byl restaurován v roce 1986 a pochází patrně z předminulého století. Současný oltář pochází z roku 1920. Na evangelní straně je zazděna pamětní deska z roku 1333. V barokní lodi s klenbou valbenou jsou dva boční zděné oltáře. Na levé straně je na oltáři socha panny Marie z roku 1908, na pravé straně socha sv. Jana Nepomuckého. Na jižní straně je zazděný znakový náhrobník z roku 1617. Jedná se o ženu se zkříženými meči. Je to náhrobník dcery rytíře Jana Čeňka Džbánovského. Po obou stranách kostela je zavěšena křížová cesta psaná švabachem. Časově neurčeno, patrně z 18. nebo počátku 19. století.
V padesátých letech minulého století byla zbudována v kostele dřevěná kruchta s točitými schody. Je zde i pěkný dřevěný figurální betlém, který bývá vystavován o Vánocích. Všechny tyto drobné dary (betlém, sochy, kruchta, harmonium) byly věnovány kostelu místními věřícími.
Po obnově a přestavbě kostela byl dne 17. ledna 1723 kostel s povolením Biskupského úřadu v Olomouci slavnostně vysvěcen děkanem oslavanským. V pozdějších letech došlo k dalším opravám kostela, a to roku 1863 – oprava střechy a vystavění věže, roku 1890 – 1892 – oprava hřbitovní zdi a věže. K velké opravě došlo před šestisetletým výročím v roce 1930. K opravám ještě došlo v roce 1959, 1967, 1972 a 1978. O všech těchto opravách jsou písemné záznamy uložené ve věži kostela. Velká oprava byla provedena ještě v roce 2008 a po této byl kostel znovu vysvěcen.
Náš kostel navštívily i významné církevní a civilní osobnosti:
- 23. 8. 1723 – hrabě František Julián z Braidy, světící biskup olomoucký.
- 15. 6. 1889 – se konalo biřmování v Tikovicích a při této příležitosti si přijel prohlídnout náš kostel brněnský biskup a pozdější kardinál Th.Dr. František Bauer.
- 27. 10. 2001 – po opravě znovu vysvětil kostel a posvětil kříž před vchodem do kostela Msgr. Th. Dr. Josef Koukl, biskup litoměřický, který zde sloužil mši svatou 18. 4. 2008 – při příležitosti návštěvy obce Ing. Stanislav Juránek, hejtman Jihomoravského kraje.
- Kostel a mši v něm slouženou navštívil ještě jednou v roce 2009 při příležitosti slavnostního svěcení obecního znaku a praporu. Spolu s ním navštívil kostel a mši již zesnulý starosta obce Střelice.